Loni v červnu vrcholila podpisová kampaň proti výstavbě ústavního pavilonu pro Pražany na zahradě již existujícího ústavu v Krásné Lípě (Ústecký kraj). Do sběru podpisů se zapojili také členové krajského advokačního týmu Praha alias K.A.T. Praha, který vznikl zhruba ve stejné době v projektu participace Aliance pro individualizovanou podporu. Díky petici se podařilo na jednání červnového zastupitelstva prosadit dvě důležitá témata: růst kapacit komunitních sociálních služeb v Praze a zastavení vyvážení Pražanů se zdravotním postižením do pohraničí, bývalých terezínských kasáren nebo do Křivoklátských lesů. Byla to pro K.A.T. Praha první a rovnou celkem velká akce.
A já měla možnost už při této příležitosti pomáhat skupince pěti rodičů a osob se zdravotním postižením, kteří tvoří K.A.T. Praha. Mým úkolem bylo mimo jiné pomoci jim zorientovat se v džungli pražské politiky a najít spolu s nimi způsoby, jak se zapojit do tvorby sociální politiky – takzvaně participovat. Teď v červnu máme výročí a mohu říct, že to pro mě byla docela jízda, ze které jsem si odnesla – nejenom já – pár důležitých poučení.
Má smyls se angažovat. Ještě větší smysl má angažovat se společně.
K.A.T. Praha nebylo jediné uskupení zaangažované během loňského jara do sběru podpisů a apelování na odpovědné veřejné instituce, aby zabránily dalšímu růstu mimopražských kapacit – věc řešily vlivné nevládní organizace i úřad Veřejného ochránce. Téma rezonovalo v médiích, vědělo se o něm nejen v Praze, ale také ve Šluknovském výběžku, odkud přijela delegace na červnové jednání zastupitelstva.
A výsledek? MPSV neschválilo dotaci na výstavbu s poukazem na stejné problémy, na jaké upozorňovala zmíněná petice. Hlavní město si zatím nedovolilo zahájit stavbu za vlastní peníze. Takže nový ústav se nestaví!
Mezi advokacií a participací je zásadní rozdíl. Je potřeba o tom mluvit.
Zatímco na advokacii stačí jedna strana, která chce něco změnit, na participaci musí být aspoň dvě strany, které chtějí něco změnit, a to v partnerské spolupráci. Za celý rok se nám v Praze nepodařilo dosáhnout ani na nejnižší stupínek pomyslného participačního žebříku. Členové K.A.T. Praha se setkali s manipulací (to není pravda, lžete), zastrašováním (nedivila bych se, kdyby na vás někdo podal žalobu) i s „participací na oko“, které se také říká tokenismus (ano, pošlete nám připomínky, my s nimi uděláme, co uznáme za vhodné).
Participace nastane tehdy, když veřejná správa deleguje část své moci na občany a např. je přizve jako řádné členy do poradních a kontrolních orgánů anebo jim dá dokonce plnou důvěru rozhodovat o věcech, které se jich týkají – např. jak použít prostředky města na rozvoj sociálních služeb. Na pražském magistrátu o tomhle rozdílu nevědí a ani vědět nechtějí, a tak členům K.A.T. Praha děkují za participaci, která zatím nenastala. Osvěta je nutná.
Poskytovatelé nemohou zastupovat zájmy uživatelů služeb. Kvůli střetu zájmů.
Jednou z věcí, o které členové K.A.T. Praha celý rok usilovali, bylo plnohodnotné zastoupení lidí s postižením a pečujících rodin v Komisi Rady hlavního města Prahy pro plánování a financování sociálních služeb. Od politiků a úředníků setrvale přicházely zprávy, že tam zastoupení mají. Nikdy ale nepřišla informace, kdo konkrétně tím zástupcem je, což samo o sobě znamená, že tam to zastoupení prostě není. Zástupci města asi tuší, že není správné si myslet, že osoby se zdravotním postižením může zastupovat manažerka, která sice sama využívá sociální službu, ale v komisi hájí zájmy poskytovatelů, a tak se odpovědi vyhýbají. Obavy jsou namístě, poskytovatelé sociálních služeb jsou v tomto případě ve střetu zájmů vůči svým klientům.
Hezky to na červnové konferenci zorganizované Aliancí pro individualizovanou podporu popsal Pavel Mička z Úřadu vlády ČR, když s námi sdílel jednu svoji starší zkušenost: V nejmenované obci v rámci komunitního plánování zjistili, že lidé by nemuseli odebírat obědy od sociální služby, kdyby se změnily jízdní řády a oni si mohli pro jídlo dojet sami. Začali to hned řešit, protože to bylo opatření, které by nic nestálo. A hle, místní poskytovatelé na to reagovali stížností na MPSV ve smyslu, že se v projektu zneužívají finance na plánování mimo sociální služby. A ano, i my v Praze máme zkušenost s tím, že zájmy poskytovatelů bývají jiné než zájmy uživatelů. Jedním z exemplárních příkladů je touha dnes již bývalé ředitelky ústavu v K. Lípě postavit si na zahradě nový pavilon – pro Pražany, kteří o to fakt nestojí.
Lze říci, že za rok působení v K.A.T. Praha jeho členové nedosáhli všeho, co chtěli. Na druhou stranu tyhle žité lekce z advokacie a (ne)participace rozhodně stojí za to. Jsem ráda, že jsem mohla být u toho.
