Česká republika má více než 30 let zkušeností s deinstitucionalizací, tedy s přechodem od ústavní péče ke komunitním službám. Neexistuje bohužel jednotná celostátní strategie, a v různých místech se za různých okolností uplatňují různé přístupy. V tomto článku se podíváme na tři základní modely deinstitucionalizace, které se v české praxi vyvinuly – transformaci řízenou krajem, změny iniciované samotnými ústavy a občanské iniciativy. Jaké jsou jejich silné a slabé stránky? A jak se z toho poučit?
Třicet let praxe a tři modely
První pokusy o deinstitucionalizaci byly v ČR učiněny již v 90. letech. V praxi se postupně vyvinuly tři základní modely transformace, které odrážejí míru zájmu veřejné správy, vedení institucí a občanského sektoru o změnu. Každý model má své výhody a omezení.
1. Transformace vedená z krajské úrovně
Prvním modelem je deinstitucionalizace vedená krajskou samosprávou, tedy úsilím kraje v roli zřizovatele sociálních služeb. Nejvýraznějším příkladem je Moravskoslezský kraj, kde byl transformační proces zahájen již v roce 2005 s cílem postupně transformovat všech 11 krajských ústavů. Plán počítá s tím, že do roku 2027 budou všechny ústavy přebudovány na jiné formy služeb.
Transformace začala pilotním projektem na zámku Hošťálkovy, kde bylo původně 100 lůžek. Klienti byli přesunuti do Krnova (město s 23 000 obyvateli), kde vznikla rezidenční služba pro 60 osob, rozdělená do menších jednotek pro 6 až 10 osob, rezidenční služba pro 20 osob ve třech domácnostech a dále domy pro 5 až 8 osob.
Jednalo se o první pokus o deinstitucionalizaci a některé nové služby zůstaly velké – například šedesátilůžkové zařízení nelze považovat za komunitní službu. Poslední ústav v kraji – Dolní Životice – bude transformován až v roce 2027, přičemž část lidí bude přesunuta do tří menších budov pro 18 osob a jedné budovy pro 12 osob.
Tento model se zaměřuje na plošnou transformaci v celém kraji. Podstatná část nových kapacit zůstává příliš velká na to, aby tyto služby odpovídaly principům komunitní péče. Ukazuje však, že pokud je vůle na úrovni kraje, je možné proměňovat i rozsáhlý systém sociálních služeb, a to i přes několik volebních období.
2. Transformace iniciovaná samotnými ústavy
Druhým modelem je deinstitucionalizace vedená managementem dané instituce, často bez širší podpory zřizovatele. Tento model se obvykle rozvíjí tam, kde osvícený ředitel zařízení prosazuje změnu. Proces může být narušen, pokud se změní personální obsazení vedoucích pozic v ústavu nebo postoj zřizovatele.
Horní Poustevna je prvním tuzemským pokusem o změnu. Transformační proces zde začal v první polovině 90. let a trval do roku 2003, kdy byl přerušen úmrtím ředitele, který jej prosazoval. Víc jak sto (108) obyvatel ústavu začalo díky transformaci bydlet v komornějším prostředí celkem 26 domácností v regionu. Kvůli nezájmu ze strany zřizovatele, kterým je hlavní město Praha, se po změně vedení vrátila péče v mnoha ohledech k institucionálnímu modelu.
Dalším příkladem transformace vedené samotným ústavem je Vyšší Hrádek (2006-2014) ve Středočeském kraji. V tomto případě ředitel přetvořil bývalý barokní piaristický internát pro 100 žen na 14 menších zařízení rozmístěných v Čelákovicích, Brandýse, Kojeticích a Kostelci. Celkem vzniklo 21 domácností: Chráněné bydlení pro 31 osob v 6 budovách a domov pro osoby se zdravotním postižením pro 58 osob v 14 domácnostech v 8 objektech.
Pro oba příklady transformace řízené samotným ústavem je typické, že nově budovaná zařízení jsou menší (pro jednotky, nikoli desítky lidí), což vytváří lepší předpoklady pro naplňování potřeb uživatelů služeb. V případě Horní Poustevny jsou navíc prostory pro komunitní služby pronajímané, což proces značně urychlilo.
3. Občanské iniciativy
Kde chybí podpora samosprávy či vedení institucí, mohou změny iniciovat lidé mimo ústavy. Jedním z řady takových příkladů je příběh Barbory, která po více než 40 letech v ústavu získala podporu místních dobrovolníků. Ti jí pomohli najít práci, zajistit přístup ke zdravotní péči, spravovat finance, protože její veřejný opatrovník selhával, i zažádat o městský byt.
Barbořina právní způsobilost byla omezena, ale její přátelé jí s pomocí právníků a sociálních pracovníků pomohli docílili toho, aby jí soud svéprávnost obnovil. Díky podpoře přátel a neziskové organizace opustila ústav a již mnoho let žije samostatně, a to navzdory predikcím různých odborníků, že může žít jedině v pobytové sociální službě.
Tento model sice nezmění celý systém, ale poskytuje cenné příklady nejlepší praxe, které mohou inspirovat další změny.
Co se můžeme z těchto modelů naučit?
Transformace celého systému vyžaduje silnou politickou a manažerskou podporu. Změna je možná na území celého kraje a proces lze držet i po mnoho volebních období. Proces deinstitucionalizace je časově náročný, pokud je jeho podmínkou výstavba nových budov, kdy se čeká na projekty, stavební povolení i samotnou výstavbu. Tento přístup navíc vede k vytváření větších zařízení, která jen stěží mohou poskytnout podmínky pro naplnění článku 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Jednotlivé odchody z ústavů sice přinášejí pomoc jen jednotlivcům, na druhou stranu ale ukazují příklady, jak dosáhnout skutečného sociálního začlenění.
Bylo by ideální propojit silné stránky všech tří modelů do jednoho politicky, manažersky i občansky podporovaného modelu.
